ÚVAHY O UMĚNÍ: Co je a co není pro mě umění

Podle mého názoru není žádný výtvor, žádné dílo uměleckým dílem, není uměním, jenom proto, že to o svém díle, o svém výtvoru prohlásí sám autor. Zásadně tak nesouhlasím s Marcelem Duchampem, který řekl, že rozhodnutí o tom, co je a co není uměleckým dílem přísluší autorovi díla. Tvrdil, že pokud své dílo za umělecké dílo prohlásí autor díla, jeho dílo se uměleckým dílem automaticky stane.

Stejně tak ovšem není žádný výtvor uměním ani tehdy, když to prohlásí kurátor či umělecký kritik. Konkrétní výtvor, dílo, není uměním ani tehdy, pokud ho do nějakého uměleckého směru zařadí teoretik kultury, historik umění či jiný akademik, ředitel muzea nebo jakýkoli „znalec“ umění.

Zásadní myšlenka, ze které vycházím, je tato: uměním, uměleckým dílem, se pro každého jednotlivého člověka stane výtvor či dílo pouze tehdy, pokud na něj působí – pokud vyvolá jakoukoli odezvu, jakékoli emoce, jakékoli pocity, snad s výjimkou hnusu či odporu. Divák, posluchač, čtenář pocítí radost, smutek, rozechvění, nejistotu, neklid, strach, vztek, překvapení, zvědavost; dílo se mu ale může prostě jen líbit. Pokud při vnímání díla necítí nic nebo ho dílo dokonce nudí, nemůže se pro něj dílo uměním nikdy stát. Možná by bylo přiléhavější mluvit tak o „osobním“ umění každého člověka.

Je proto směšné, pokud Vám někdo tvrdí, že chápat umění se můžete naučit - tím, že on či nějaká příručka Vám vysvětlí, proč autor dílo vytvořil, jak ho vytvořil a především - co Vám má dílo “říct.” Podle mě však dílo nemáte “chápat,”, případně mu “rozumět.” Dílo máte především vnímat. Jestliže na Vás dílo při jeho vnímání zapůsobí, může se pro Vás uměním stát.

Ještě směšnější však je, pokud Vám sám autor díla vysvětluje, co jeho dílo znamená, co říká, co si máte při jeho vnímání myslet, jaké pocity a emoce ve Vás má vyvolat, proč dílo vytvořil…. Pokud to nezvládne dílo samo, bez tohoto trapného objasnění, nemůže pro Vás být uměním.

Pojem umění je dnes podle mého názoru pojem neuvěřitelně vyprázdněný. Snad je to tím, že se dnes za umění prohlašuje kdeco a za umělce kdekdo. Nikdo by se pravděpodobně nepřel, zda je či není uměním Mozartova Kouzelná flétna,, Rembrandtova Noční hlídka, Ovidiovo Ars Amatoria, Michelangelův David… Dnes Vám ale předkládá jako umění kdekdo kdeco. Žraloka ve formaldehydu, nakupené automatické pračky, tři rezavé obruče s názvem Auto, jednolitě šedé plátno, počítačem naflákané barvy, prostřelené zrcadlo…. Jasně, pro někoho se může, v souladu s mým výše uvedeným tvrzením, stát uměním toto kdeco, protože v něm vyvolává ony pocity, emoce. Nic proti tomu. Jen se domnívám, že je dnes spíše za umění považováno to, co za umění kdosi prohlásí, než to, co na Vás skutečně působí. Věřím tomu, že je nutné nechat na každém, co bude jako umění chápat, co bude jeho „osobním“ uměním.

Netlučme lidem do hlavy, že něco je uměním proto, že to prostě za umění někdo vyhlásí, že to musíme přijmout, že nás někdo naučí, jak to chápat, co to znamená. A co tím chtěl „umělec“ říct. Rozhodněme se sami, co pro každého z nás bude naším „osobním“ uměním. A zároveň respektujme, že pro jiného je uměním něco zcela jiného, čemu my nerozumíme a co nás nikterak neoslovuje. Jde jen o to, nepřejímat trpně tvrzení jiných, že to, co oni za umění prohlásí, je oním uměním skutečným, jediným a jinak to není.